Aisha
Jméno psa: Aisha
Rasa: APBT
Přibližný věk: narozena 10.8.2010
Pohlaví: fena
Místo osvojení: Praha - Daruji
Datum osvojení: 17.10.2010
Proč pes z útulku? "Skoro nic to nestojí a věřte, že budete odměněni neutichající láskou a oddaností.."
Příběh:
Jsem Americký pitbulteriér a narodila jsem se své psí mamině Agi a taťkovi Kofimu 10. srpna 2010. Už si toho z té doby moc nepamatuji, přeci jen jsem byla v té době ještě nevychovaný štěně, ale jedno vím, měla jsem se tam s naší sourozeneckou psí tlupou hezky. Celý dny jsme mohly skotačit a dovádět. Byly jsme skvělá parta, jenže jsme se začaly postupně ztrácet. Až jsem nakonec zůstala jen já a můj brácha, takový cvalík, pořád provokoval ke hře.
Tušila jsem, že brzy zase někdo odjede, ta paní co nás měla na starost totiž s někým mluvila tou divnou věcí a říkala, že se těší na setkání 17. října a že pejsek je ještě k mání.
A pak to přišlo, někdo zazvonil a my věděli, že se musíme ukázat v tom nejlepším světle – vtrhli jsme s bráchou do předsíně. A tam stáli, holka s klukem, hned jsme je vzali do party s cvaldou, pořádně je přivítali, samou radostí na ně skákali, očuchávali i jemně zkoušeli okusovat – to víte, muselo se bleskově zjistit zda něco vydrží. A oni uspěli. Přijeli si pro cvaldu a nakonec?
Nakonec odjížděli se mnou. Ještě předtím ale musela ta hodná slečna, která to nejvíc od nás se cvaldou schytala vypsat nějaké papíry. Psalo se v nich kdo jsem a co za mě nový páníčci museli dát a jak si mají správně počínat v tomto našem novém vztahu. Cena je přeškrtlá, slečna totiž nechtěla platit a místo toho přislíbila skvělý život, chutné granulky a veterinární péči kdykoliv bude jen potřeba. A hračky, plno hraček, které budu moci trhat a ničit jako s bráchou :-D
Dostala jsem obojek a mohlo se jít... Brr, venku byla taková zima a tma, vůbec se mi nikam najednou nechtělo. Museli mě vzít do náruče a odnést, čekala nás ještě daleká cesta z Prahy do mého nového domova. Ještě než jsem usnula slyšela jsem ty dva jak si povídají, že to opravdu stálo zato.
Nový páníček nás odvezl k paničce domů a sám odjel. Nechápala jsem proč, ale mě to nevadilo, jezdil za námi každý den a vyprávěl mi, že již bzry nám najde společný domov. Jenže oni nás nikde nechtěli, jen zaslechli kdo jsem a už se neozvali. Páníčci se ale nedali a tak jsme už v listopadu všichni bydleli společně. Bylo to tak super, měla jsem paničku, která mě učila novým věcem a páníčka na mazlení. Asi byl kouzelnej, kdykoli panička totiž hubovala, že jsem něco provedla, běžela jsem se schovat k němu a věřte nebo ne, byl kouzelnej – zachránil mě pokaždé :-D 
Čas běžel a já se postupně naučila všemu potřebnému a stihla si přitom najít i plno psích kamarádů v okolí. Často se potkáváme a vyvádíme spolu psí kusy, kolikrát přibereme do party i nějaké to lidské mládě. To ale panička zbystří a upozorní nás, že musíme být opatrní. Nejraději mám ale procházky, to když mohu jít a prozkoumávat místa, kde jsem často nikdy ani nebyla. To je vám pak zábava a je mi celkem jedno zda je to les, louka nebo chodník vedoucí z procházky až k našemu domu, hlavně když mohu doprovázet své páníčky při všech jejich aktivitách.
Zažili jsme spolu už i starosti. Ale páníčci to vždy nějak vyřešili a na mě to nemělo žádný vliv. Vždy říkají, že když si mě pořídili, tak to musí zvládnout bez jakéhokoliv dopadu na mě. A daří se jim to. I to mé zranění, kdy se mi nevychovaná kamarádka ze sousedctví zakousla do krku. Já se vážně prát nechtěla. To vám byla bolest, ale plakala jen panička. Asi se o mě bála, ale doktoři z veterinární kliniky se na to podívali a úspěšně mě vyléčili – dnes už zas skotačím a dovádím, jen injekce už dlouho nechci vidět :-)
Není to tak dlouho co jsem oslavila mé 3 narozeniny, měla jsem hezký a chutný dort, ještě teď se při pomyšlení na něj olizuji. Panička říká, že jsem se stala vyrovnanou a krásnou psí slečnou. Dokázala jsem se za ty 3 roky v mé rodině stát jejím právoplatným členem, být dobrou společnicí při naší cestě životem a věřím že máme ještě mnoho společných chvil před sebou. Je nám spolu prostě prima.
Povídal mi páník před týdnem, že navštěvuje velmi často s paničkou jedny stránky na internetu, že bych prý mohla také přispět svým příběhem. Přesně vím, které to jsou, ty kde před lety našli i mě a u kterých paničce často tečou slzy po tváři, když vidí a čte kolik osamělých psů nemá domov a přitom nic neprovedli, jen to, že se narodili a nebo dostali do špatných rukou. Psal tam tehdy i můj bývalý páníček J.Š., že daruje štěnátka do dobrých rukou...... A ono to vyšlo, doslova....
Počkááááát, ještě pár slov závěrem prosím :-) Panička mě totiž poprosila zda by nemohla poděkovat za nás obě páníčkovi Honzíkovi S. : Děkujeme, že jsi tenkrát nevzdal to bloudění po Praze. Byla to hrozná cesta, ale na jejím konci jsme si domů vezli jedno z nejúžasnějších stvoření – Aishu :-)
Všem ostatním děkujeme, že jste dočetli i tento příběh a věříme, že se necháte inspirovat k dobrému činu – darujte domov a lásku. Skoro nic to nestojí a věřte, že budete odměněni neutichající láskou a oddaností.. My bychom za nic na světě již neměnili. Aisha a její páníčci.
