Bak
Jméno psa: Bak
Rasa: x APBT
Přibližný věk: 8 měsíců
Pohlaví: pes
Místo osvojení: Tachovský útulek U Šmudliny
Datum osvojení: 12. ledna 2013
Proč pes z útulku? "Pro mě to byla samozřejmost. Psi v útulku nejsou z vlastní vůle, ale z hlouposti a sobeckosti lidí a zaslouží si domov i lásku stejně tak, jako ostatní!"
Příběh:
Když jsem začala psát tento příběh, tak jsem vůbec nevěděla, jak mám začít a dlouho jsem měla prázdný list. A pak mě napadla jedna velice logická věc. Proč nezačít hned od začátku? Přeci jen Bakův život nezačal tím, že jsem si ho vyzvedla v útulku, i když u něj by se to i tak mohlo brát, protože do té doby jen živořil.
Narodil se u bezdomovců ve vrhu patnácti štěňat fence Marušce. Osm z nich zemřelo - pravděpodobně hlady. Pochybuji, že Maruš měla dostatek mléka pro všechna, protože sama byla velmi hubená.
Naštěstí se na Marušku i její klubíčka usmálo štěstí a policie ji i s malými odebrala s tím, že si dvě budou moci bezdomovci nechat (byla to jejich podmínka, bez které by se Maruš se štěňaty nevzdali). Avšak můj milovaný Bak byl právě jedno z těch dvou, co si nechali.
Čím vším si Bakouš musel od tohoto zásahu projít netuším, ale asi to nebylo zrovna pěkné. V prosinci byl odchycen a převezen do Tachovského útulku, kde čekal na svého nového majitele. Zájemců bylo hodně, ale pokaždé je útulek odmítl.
Před tím, než jsem Bakouše našla, jsem půl roku projížděla různé útulky, ale u žádného z nich jsem necítila, že bych ho chtěla.
Poté jsem narazila na jednu fenečku, která mi padla do oka - ano, opravdu je to stále Bakův příběh. Hned jsme za ní jeli, i když jsme měli oba s přítelem dost práce na silvestra, ale to bylo vedlejší. Libila se nám, i když mě vadilo, že jí stojí uši a ani její pohlaví se mi nezamlouvalo. Přeci jen jsem chtěla psa, ale to všechno bylo vedlejší. Naštěstí nám jí nakonec nedali. Prý nemáme druhého psa a ona ho potřebuje. Navíc já bych ji údajně nezvládla a slečna by mi doporučila jiné společenské plemeno, přitom ta fenečka byla spíše ovčák a kdo ví, jestli v ní nějaký bull vůbec byl. Opravdu jsem ráda, že to tehdy takto dopadlo, protože mě to nakoplo v dalším hledání a skutečně jsem našla psa, který mi vyhovoval každým coulem - malého fešáka Baka.
Našla jsem ho právě přes tyto stránky úplnou náhodou a ihned mi padl do oka, ale i přes to mi kamarádky posílaly další psy, které jsem jen odmítala. Já měla jasno, ale hledala jsem dál, protože přítel ho nechtěl - on pořád toužil po předešlé fenkce.
Během hledání se do mě ještě jedna slečna od té předešlé fenky začala navážet, že štěňátko čůrá, ničí a podobné věci. Jako kdybych to sama nevěděla. Dodnes nechápu, co to mělo od ní znamenat. V životě jsem s ní nemluvila a ani jsem jí neviděla, ale byla očividně přeborník na to, co vím a co ne.
Po čase jsem další hledání vzdala. Byl to pes, kterého jsem chtěla. Navíc i jeho jméno je podobné mému zeslulému psovi Baxovi, kterého jsem oplakávala 5 let (a i teď mi velmi chybí, s Bakem by tvořili dokonalý pár). Přítel nakonec také souhlasil.
Ihned jsem na něj napsala a reakce slečny z útulku byla více než překvapující. Byla nadšená a hned nám nabízela, abychom přijeli. Takový milý a vstřícný přístup jsem nečekala (kor po předešlé zkušenosti, kde nám dávali mlhavé informace. Jeden člověk tvrdil, že jde na očkování dnes, druhý že zítra apod. - na jednu stranu je chápu. Fenečka byla v dočasce, čímž se některé nedorozumění dá vysvětlit.). Měla jsem radost a hned jsme se domluvily, že příští sobotu se na mrňouse zajedeme podívat.
Avšak hned druhý den mi přišla zpráva, že Bak chytil Parvovirózu. Byla jsem z toho velmi nešťastná. I když jsem toho mrňouska znala jen z fotek. Měla jsem o něj strach. Sice byl od narození velký bojovník, ale otázkou zůstávalo, zda bude mít ještě síly. Bála jsem se, že toho už na něj bude moc. Avšak on mi dokázal, že chce žít a BUDE žít! Z parvy se vylízal za 4 dny, což je pro mě ještě dnes neuvěřitelné. Mohli jsme se za ním jet podívat v původně domluveném termínu s tím, že si ho rovnou vezmeme domů, protože zima pro vyhublé štěně po nemoci není zrovna ideální.
Domluvila jsem se s kamarádem, aby nás odvezl, protože přeci jen z Tachova do Prahy vlakem by to pro něj bylo náročné. Cesta tam byla vyčerpávající a zdlouhavá, ale když jsme konečně našli útulek a zastavili před ním, byla jsem nervózní a trochu vyděšená. Hlavou se mi honily takové otázky jako „Co když se mu nebudeme líbit?" nebo „Co když nám ho nedají?", ale všechen strach byl zbytečný. Jak jsme vešli dovnitř, tak první věc co jsem viděla byla Bakova hlavička, jak se tlačila skrz mříže ke mě. Chudák malý si jí tam zasekl a trochu si sedřel ouška. Všechen strach a úzkost byla ta tam a štěstím se mi hrnuly slzy do očí. Snažila jsem se nebrečet, ale bylo to těžké. Po vyřízení všech formalit a vymazlení ostatních psíků v útulku jsme se rozloučili a jeli domů. V autě už to nešlo a slzy se mi kutálely po tvářích jako hrachy. Bakouš mi spal stočený do klubíčka pod nohama zabalený v dece.
Doma jsme zjistili, že si vůbec nehraje ani se nemazlí. Nepřekvapovalo nás to. Neměl hygienické návyky, ale rychle pochopil, že doma se nečůrá. Loužičky a hromádky byly jen tehdy, když to nevydržel. Venčení bylo peklo. Byla mu zima a ven šel jenom rychle vykonat potřebu a rychle zase domů. Kamarádka mi naštěstí půjčila svetr, takže to pro něj nebylo až tak strašné, ale byl podvyživený s nedostatkem vápníku a kdo ví s čím ještě. Parva mu dala zabrat. Měl jen 9,6 kg. Na nožičkách se sotva udržel a často padal. Avšak to mu nebránilo v tom, aby mě všude sledoval. Žrádlo představovalo další problém. Jak pro něj bylo vzácností, tak mi šel po rukách jakmile viděl jídlo, které následně hltal a poté nerozžvýkané vyzvracel, ale postupně se všemu učil a je to opravdu velmi chytrý pes. Věci pochopil rychle a teď už nemáme problém, aby se mu dal i malinkatý pamlsek, aniž by kousal. Avšak odloučení pro něj bylo nepředstavitelné. Pokaždé, když jsem odešla, tak plakal, i když byl někdo doma a když byl úplně sám, tak začal ničit věci. Vždy, když jsem se vrátila ze školy, tak jsem měla hodinu co dělat. Pokaždé bylo něco zničené.
Postupně nám rostl a přibýval na váze. Naučil se mazlení i hrám, z čehož jsem měla velikou radost. Časem i pochopil, že když odejdu, tak to není konec světa. Teď ví, že když odcházím, tak je to vždy maximálně na pár hodin.
Jeho maminku Marušku si též adoptovali do Prahy a shodou náhod i lidé se stejným přijímením, jako mám já.
Ihned jsem je kontaktovala a naštěstí stáli o setkání. Když jsme se sešli, tak Majda si hned Baka celého očichala a následně i olízala. 
Očividně se poznali a chovali se jako správná máma se synem.
V současné době je z něj typický puberťák, který roste do krásy. A Maruš si svého synátora pěkně vychovává, když je moc drzí. Je to pěkná žárlivka, hlídá si mě na každém kroku a neváhá jít mě bránit. Stejně tak, jako on mě, si ho hlídá i Maruška.
Mohla bych zde pokračovat, ale myslím, že to již není potřeba. Každý, kdo se rozhodne si vzít psa z útulku si s ním projde tou jeho vlastní cestou, než se z toho ten uzlíček nervů dostane, ale stojí to za to! Z vlastní zkušenosti vím, že jsou to neskutečně vděčná zvířata a neváhají rozdávat svou lásku.
Ano, možná to není to samé, jako kdybyste si vzali štěně z chovatelské stanice, protože každý tvor, který měl nějakou újmu, ji bude pociťovat (náš prcek se bojí některých lidí i zvířat, ale není to nic, co by nenapravila moje přítomnost), ale věřte mi, stojí za to si projít tou trnitou cestou spolu s ním! Oplatí Vám to tisíckrát. Musíte jen vytrvat a mít trpělivost. No a co, že zničí drahý gauč, že to nebude třeba vzhledově nejhezčí zvíře, ale to srdce, to mají ryzí a stojí opravdu za to!
Nenechte se odradit okolím, že pes z útulku je blbost. Mě v cestě za Bakem bránilo hodně lidí a i dnes mi pořád pár z nich tvrdí, že to byla chyba, že jsem mladá a měla bych mít jiné priority (těmi prioritami myslí třeba cestování, které mě osobně nebere x)), ale nikdy jsem nelitovala ani na na okamžik, že jsem si ho vzala a ani nikdo z těch, co znám a mají útuláčka, tak toho nelitují (třebaže měli chvíle, kdy pochybovali a teď by si za to nafackovali). Naopak se setkávám tím, že je mrzí čistokrevný pes s papírama a raději by si vzali toho z útulku.
A třebaže Vás náš příběh nezaujal, zkuste se zamyslet nad tím, zda Vám doma ve smečce nechybí právě takový pejsek. Nebojte se adoptovat i staršího jedince. Uvidíte sami, že Váš život bude najednou mnohem barevnější a jediné, na co se musíte připravit je vděčnost a překypující láska.
