Maia
Jméno psa: Maia
Rasa: APBT
Pohlaví: fena
Místo osvojení: České Budějovice
Datum osvojení: 12.5.2009
Proč pes z útulku? "Vždycky jsem se zajímala o osudy opuštěných zvířat a možnost pomoci jim, adopce pejska z útulku tak byla mojí jedinou možnou volbou."
Příběh:
V roce 2009 jsme se po dlouhém čekání konečně přestěhovali do domku na kraji města a dalším krokem a mým velkým snem, bylo pořízení nějakého pejska z útulku. Nejsem žádný zkušený psí chovatel a tak jsem hledala nějakého menšího, snadno zvladatelného psa pro začátečníka. Jednoho jsem našla a vyrazila pro něj do útulku, kde jsem se dozvěděla, že byl právě adoptován. Ale když už jsem tam byla, řekla jsem si, že alespoň nějakého psíka vyvenčím a udělám mu trochu radost. Prošla jsem útulkem a najednou vidím na mřížích jednoho kotce doslova „viset" takové hnědé, kníkavé, natěšené stvoření.....a byla to láska na první pohled. Od té doby věřím, že nic se asi neděje nahodile a vše má svůj smysl. Cca osmiměsíční fenku APBT jsem okamžitě chtěla, ale musela jsem skoro týden čekat, než mi mohla být administrativně i fyzicky vydána. V tomto mezičase jsem si od svých blízkých i vzdálených „hodně chytrých" lidí vyslechla spoustu zaručených pravd o nebezpečnosti bojových psů atd.. Já sama jsem při rozhodnutí, že tohoto psa adoptuji, vůbec nevěděla, že je to APBT a tak jsem do toho šla bez předsudků a pak už mi to bylo jedno. Fenka si určitě nezažila nic dobrého, byla sice ztřeštěná, ale na druhou stranu se velmi bála např. mužů s lopatou, nebo klackem v ruce, drátů el.vedení nad sebou, do dnes se bojí tmy, nesnáší déšť, nechtěla opouštět domov a když šla venku na volno, hned nabrala směr domov a čekala u dveří. Protože jsem jí nechtěla nechávat samotnou doma, jezdila s námi do práce a absolvovala pravidelné pochůzky centrem města, dokonce měla i dovoleno vstoupit s námi do jedné banky v centru ČB, aby nemusela být přivázána před, zvládla autobus, vlak i restauraci. Díky tomu se během krátké doby výborně socializovala.
Samozřejmostí pak byla i kastrace v dospělosti, i když to nebylo podmínkou adopce.
V roce 2010 se mi narodil syn a já byla zvědavá, co Májka na to, od začátku byla na mě hodně citově závislá. Byla jsem nakonec hodně mile překvapena, jak hladce miminko přijala do „smečky" a stala se ochránkyní kočárku, jen mimču očichala a olízla zadeček a bylo její J . Od roku 2013 máme ve smečce ještě moji dceru, tam už bylo vše automatické, okamžité přijetí a ochrana.
Díky tomu, že jsme s Májkou trávily opravdu hodně času společně, během prvního roku jsme se tak sžily, že stačí jen pohled, nebo nepatrné gesto a dokonale si rozumíme. Nikdy jsem jí nebránila ve styku s dětmi a to už od miminka, ale podotýkám, že to bylo samozřejmě kontrolované. Moje děti jsou od malička zvyklé na velkého psa a jejich vzájemné soužití, porozumění a respekt jsou až neuvěřitelné.
V lednu 2014 jsem na FB objevila místní inzerát o darování křížence labradora člověkem bez domova. Inzerát naskakoval znovu a znovu a žádní zájemci se nehlásili, tehdy zasáhl osud asi podruhé a padlo okamžité rozhodnutí, že se s psíkem zkusíme sejít a uvidíme.... Od té doby má Májka doma psího společníka, který jí strašně moc pomohl s její psychikou a strachem a úžasně jí zvedl sebevědomí, Májka je vedoucí naší psí minismečky .
Po tolika letech života s touhle úžasnou holkou mohu říci, že toto plemeno je to nejpřátelštější a nejúžasnější, co jsem kdy zažila. Absolutně žádná agresivita jak vůči lidem, tak i zvířatům, dlouhodobě depozituji kočky, takže k nám nové a nové přicházejí, nikdy nebyl žádný problém s přijetím, naopak mě stále překvapuje ta něžnost a citlivost těchto psů s obrovskou tlamou a ještě větší silou a vůbec ta jejich zvláštní svéráznost. Až jednou přijde čas a budu opět řešit domácího mazlíčka, tak jsem již rozhodnuta, že to bude právě nějaký zralý, nebo starší „bull" . Závěrem si dovolím malou poznámku,a sice, že jsem se nesetkala s nikým, kdo by měl psa plemene „bull" a ten by byl agresivní, nepřátelský nebo nezvladatelný, vždy se jednalo o postelové mazlíky, stejně, jako je naše Májka. Já doufám, že jsem jí za tu dobu, co jsme spolu, dala alespoň tolik, co ona mě, kdy mi pomohla zachovat duševní zdraví a překonat velmi smutné okamžiky, které v mém životě nastaly a velice svou přítomností a něžností zpříjemnila poslední chvíle života jedné velmi blízké osobě.
